Radkovy obec
Radkovy
Drobečková navigace

Úvodní stránka > Současnost

Současnost

NAŠE VESNICE PŘED LETY A DNES

Poloha vesnice se nezměnila za celé staletí od jejího vzniku. Leží téměř uprostřed celého katastru, v mírné nížině se svahem k severozápadu. Později než původní ves, vznikla vrchní část obce, nazvaná "Klín" - podle klínového tvaru pozemku mezi dvěma rozbíhajícími se polními cestami a ještě později přístavbou dvou rodinných domků byla rozšířena dolní část obce "Zátoky", tzn. za dvěma vodními toky, jež pod obcí protékaly. Menší potok, který protékal vesnicí (říkalo se mu potůček), tekl drive blíže pravé strany domů a stávaly u něho ve středu návsi 4 obytné domky - č. 28, 29, 30 a 31. Pří požáru r. 1800 tři domky, a to č. 28, 30 a 31, vyhořely do základů, poněvadž byly celé dřevěné a nebyly již na původním místě obnoveny; byly postaveny nové domky na nynějším místě na Klíně - Domek č. 1 (obecní pastouška) stával při č. 2, blíže cesty, směrem k Dřevohosticím. Při požáru r. 1881 shořel do základů (byl dřevěný) a nebyl již na tomto místě obnoven. Až r. 1891 postaven na Klíně, na nynějším místě č. 1.

Přes potůček dříve nebyly mosty, jezdilo se přes vodu. Vesnicí vedla jen obyčejná cesta, a byla hodně níže položená. Později navážkami štěrku začala se zvedat a vybudováním silnice přes vesnici v r. 1892 byla zvýšena téměř o 1 m. Přes potůček musely být postaveny mosty. Nejdříve byl postaven dřevěný most do pole (vedle č. 27, které stálo mezi silnicí a potokem) před Č. 3 (před nynějším hostincem, asi 15 m směrem do středu vesnice). Při snižování kopce v bráně směrem do Dřevohostic a úpravě silnice byl tento domek v r. 1924 vykoupen, rozebrán a nové postaven na Klíně, na nynějším místě č. 27. Nad domkem, který stál na dřívějším místě, byla přes potok jen dřevěná lávka ze silnice k hostinci (musela být dost pevná, neboť dosud se vypráví, že po ní přejel na koni pan Duda, občasný handlíř s koňmi). Později, r. 1914, byl na tomto místě postaven betonový most. V té době byly zbudovány tři další, rovněž betonové mosty, z nichž dva, před č. 8, 9, a před č. 15, byly společné a sloužily k přejezdu na pravou stranu; třetí byl soukromý most k č. 16. Pod kamenným mostem před č. 39 protékal potůček a asi po 10 m se spojoval pod vesnicí s hlavním potokem. Po levé straně cesty vedl dosti hluboký příkop, do něhož vyúsťovaly odpady ze dvorů levé strany. Ke každému číslu byl nad příkopem můstek. Dříve byl zděný z kamene, později z cementového potrubí. Ve středu návsi byly malé zahrádky, oplocené dřevěným plotem. Patřily k č. 12, 13, 14, 15, 16, 18, 19. Budovy č. 20, 21, 22, 23, 24, 25, 3,8,9, 10, 11, protože byly a dosud jsou vzdáleny od cesty, mely zahrádky před stavením, rovněž ohrazené dřevěným plotem. Tyto zahrádky byly pojaty do scelování pozemků a v r. 1947 z návsi zmizely i s dřevěnými ploty. Před domy č. 23 a 25 jsou studny s dobrou pitnou vodou. Dříve se z nich čerpala voda okovem, později dřevěnou pumpou, nyní elektrickým čerpadlem. Před domem Č. 7 je rovněž studna s dobrou pramenitou pitnou vodou, která ve spojení se studnou v zahradě č. 10 zásobuje vodou, rozváděnou potrubím, dolní část obce již od r. 1905. Dobré pitné vody je v obci dostatek. Na návsi před domy č. 3, 8, 9, 23 a 25 byla velká nížina a zemí prosakovala voda, takže se utvořila malá jezírka, ze kterých si občané upravili "prádlo", kde se na silné dřevěné lávce dřevěným pístem pralo. V zahrádkách na návsi se pěstovala hlavně zelenina a květiny, poněvadž voda na zalévání byla blízko, ale ani ovocné stromy a okrasné keře zde nechyběly. Také kolem potůčku a příkopu stály smíšené stromy okrasné í užitkové, hodně vrbového chrastí a vysoké vrby, které však zčásti vyhynuly při velkých požárech. Asi 300 m od obce směrem po vodě k Dřevohosticím stojí mlýn, o němž se písemné prameny zmiňují již vr. 1412. Byl vždy poháněn vodním kolem a lisoval se v něm také lněný olej. Později bylo vodni kolo vyměněno za výkonnější vodní turbínu. K mlýnu patřila i v mlýnské zahradě postavená primitivní sice, ale dobrá sušírna ovoce, která v roce 1922 vyhořela a nebyla již majitelem obnovena. Před staletími šel tok vody jiným směrem než dnes. Hlavní řečiště vedlo od místa, kde končí nynější regulace toku na hranici lhotského katastru, směrem přes louky Zátoky. Na loukách Předevsí tvořil hranici mezi radkovským a lhotským katastrem. Blízko lesa Dubíčka se spojoval s potokem tekoucím od Dolních Nětčic. Toky byly po obou březích silně zarostlé užitkovými stromy a vrbovým porostem, ve kterém se zdržovalo mnoho ptactva. Za večera bylo možno poslouchat i klokotání slavíka. Blízko místa, kde končí nynější regulace hlavního toku, je na mapě vyznačen v zemi se nacházející dubový "práh", tj. podlož pro splav, jenž měl nahánět vodu do strouhy, která vedla přibližně dnešní trasou regulace, jenže něco blíže vesnice. Vodou ze strouhy byl poháněn mlýn. Tato mlýnská strouha se časem tak hloubila a šířila, že se stala hlavním tokem a původní potok zanikal a po scelení pozemků v r. 1947 úplně zanikl, poněvadž majitelé nových přidělených celků jej zavezli.

V  r. 1933 započalo se s regulací potoka Radkovky od Dřevohostic směrem k žákovskému mlýnu. Poněvadž trasa nového hlavního toku byla vytýčena tak, že míjela mlýn, zřekl se majitel mlýna vodního práva a vodní strouha k mlýnu byla zrušena a zavezena. Od té doby (od r. 1934) byl mlýn poháněn nejdříve naftovým motorem, později elektřinou. V r. 1941 byla provozní budova mlýna přestavěna od základu z pálených cihel, pokryta eternitem a vybavena moderními mlýnským stroji. V r. 1951 byl mlýn znárodněn; nyní slouží jako skladiště JZD.

V r. 1968 se na komíně uhnízdil pár černobílých čápů. Příštím rokem se vrátil jen jeden, který se zdržoval jen v blízkosti mlýna. V obci není pamětníka tohoto jevu.

Do r. 1872 stávala dřevěná zvonice na návsi před č. 22, kde byla rychta a zároveň také hostinec. U tohoto domu byl dříve u vchodu "žudr" (podomí). Zvonice měla na dvou dřevěných sloupech nahoře pod stříškou zavěšen zvon z dobrého kovu a dole byla desková dřevená budka. V této zvonici byla umístěna dřevěná soška P. Marie, kterou vyřezal neznámý řezbář asi v 17. stol. Později byla tato soška odevzdána do muzea na Hostýne. Zvon z dřevěné zvonice byl přenesen a zavěšen ve věži na nové kapli, postavené na nynějším místě v r. 1872. Za první světové války v r. 1917 byl zvon zrekvírován pro válečné účely. Občané nechtěli zvon odevzdat a zle se obořili na muže, kteří přišli zvon z věže spustit a připravit k odvozu. Prozatím byl uložen na sýpku v Č. 3. Než však došlo k odvozu, zvon ze sýpky zmizel. Úkryt však byl vyzrazen a zvon musel býti odevzdán. Nový ocelový zvon byl občany pořízen v r. 1919; je zavěšen na věži kaple.

Potůček, který protékal obcí směrem k pravé straně, byl v r. 1896 při stavbě školy přemístěn blíže k silnici, aby stavbě nepřekážel.

Protože terén pro nově budovanou silnici v r. 1892 nebyl néjak zvlášť upravován a provoz na silnici byl stále živější a náklady těžší, bylo nutno silnici rekonstruovat. Zvláště po výstavbě cukrovaru v Dřevohostících (v roce 1893 - 1894), kdy se zvyšovala doprava na silnici při odvozu řepy a řízků, ukázala se silníce nepohodlnou, protože byla velmi kopcovitá a měla mnoho náhlých a zbytečných zákrutů, které plynulost dopravy ztěžovaly.

V r. 1927 se snižoval a svážel kopec v bráně směrem k Dřevohostícím. Vrchním štěrkem byly opraveny polní cesty a přebytečnou hlínou zavezeny doliny a močály na návsi před 6. 3, 8, 9, 25 do výše 1 m. Přitom byla na potoku od č. 2 až po most u kaple provedena kanalizace betonovým potrubím o průměru 1 m. Tímto návozem hlíny se prostranství na návsi velmi upravilo. Silnice pres vesnici byla vyrovnána a vypřímena. V r. 1956  - 1957 se dělala kanalizace potůčku přes celou vesnici betonovým potrubím o průměru 80 cm. Když v r. 1932, při náhlém přívalu po bouři voda zatopila obytné i hospodářské budovy v č. 2 a 3, ukázala se tato kanalizace nedostatečnou, a proto byla v r. 1933 vybudována záchytná nádrž na vodu na "Klíně", pod zahradou u č. 27. Tato nádrž má posloužiti vodou v případě požáru "na Klíně". Vr. 1930 - 1931 provedena kanalizace příkopu po levé straně silnice přes celou obec, který byl shromaždištěm všeho možného odpadu a zápachu. Při regulaci potoka v r. 1936 byl nově postaven železobetonový most. Tento most byl v r. 1945, dne 4. května večer, vyhozen a zničen Němčí při ústupu německé armády. Prozatímní most byl postaven celý dřevený. V r. 1964 byl státem postaven nový prefabrikátový a železobetonový most, nákladem 1,100.000 Kčs, o půl Šířky dále proti vodě a o celou sílu mostu nad korunou řečiště, tedy asi o 1 m výše než byl původní most. Silnice směrem ke Lhotě byla upravena protáhlým obloukem a navezena hlínou získanou při rozšíření cesty pod "Padélíkem". Rovněž silnice směrem do obce byla zvýšena od č. 20 postupně k mostu o 1 m. Tímto zvýšením, jakož i protáhlým obloukem, který přiblížil silnici téméřo 1 m blíže k budovám č. 17 a 18 byli majitelé domů poškozeni a budovy znehodnoceny. Při stavbě mostu a úpravě silnice byla hlavní kanalizace od školy přeložena dále od silnice postupně o 1 až 5 m; snížila se a ústila pod silnicí do hlavního toku u č. 39.

V r. 1965 provedena nová kanalizace pravé strany od č. 16 po Č. 10 a na Klíně pod Padélíkem od č. 3 po zahrádku u č, 28.

V r. 1948 byl snížen a rozšířením upraven výjezd v bráně mezi č. 5 a č. 6. Materiálem upraveny polní cesty a srovnáno prostranství na návsi.

Na vrchním konci za Klínem byla obec v nynější dobé zakončena velkou a dosti hlubokou kramplí kruhového tvaru asi o průměru 30 m. Bývalo tu dost vody a když pastýř pásl vepřový dobytek (prasnice), zahnal jej na okraj se vykoupat. Tato prohlubeň vznikla tak, že se zde kopal žlutý mazlavý písek, jehož se užívalo při stavbách. Později byl důl zavážen různým odpadem, buldozerem sníženy okraje a povrch zarovnán navezením hlíny z cukrovaru.

Nyní je na tomto místě zahrada (založená r. 1968) ohrazená drátěným plotem, patřící k č. 28 na Klíně.

Velké pískoviště se také nacházelo v trati Sídla, nyní remíz, který patří obci Lipové, z něhož rolnicí z Radkov vozili písek na stavbu cukrovaru v Dřevohosticích v r. 1893 - 1894 (30 kr. za 1 fůru).

Nynější pískoviště si otevřeli na svých parcelách na Nádkliní majitelé č. 3, č. 17 v r. 1930 a největší z nich otevřel majitel č. 18 na stavbu vlastních hospodářských budov v r. 1932. Pískoviště nyní obhospodařuje JZD.

V r, 1946 byl do obce zaveden telefon a hovorna umístěna v hostinci (č. 3). Telefonní síť se rozšířila a v roce 1995 je v obci 14 telefonů, z toho jeden ve veřejné telefonní budce u prodejny potravin.

V  r. 1945 zrušena obecní zastupitelstva a ustanoveny Místní národní výbory. Ve zkratce se označují MNV.

V r. 1950 byl zřízen místní rozhlas a ústředna umístěna v obecním domě Č. 41.

V  r. 1953 obecni dům upraven na obecní kancelář a hasičskou zbrojnici s podkrovní obytnou místností pro účely hasičského sboru. Jako kanceláře jí používalo také místní JZD.

V r. 1960 státní územní úpravou připadla obec Radkovy k okresu Přerov a k Severomoravskému kraji (Ostrava). Do r. 1960 patřila naše obec stále k okresu Holešov, jen za protektorátu, od r.
1942 do r. 1945, patřila naše obec k okresu Hranice.

V  r. 1961 zřízena autobusová doprava Přerov - Dřevohostice - Radkovy - Všechovice, pro naše občany velmi prospěšná.

V r. 1967 se navážkou hlíny z cukrovaru prostranství na návsi stále ještě upravovalo a podél cest a příjezdů byly položeny obrubníky. Téměř před každým domem si občané upravili hezké květinové parčíky. Podél silnice u školy jsou vysázeny keříkové růže a v průčelí školy okrasné tuje.

V r. 1968 okresní silniční správa vykoupila domek č. 26, poněvadž stáí v zatáčce blízko silnice a bránil řádnému přehledu i provozu na silnici. Kdy byl tento domek postaven, není známo, ale v r. 1749 již na tomto miste stál a známe i jméno tehdejšího majitele. Poslední majitel St. Mikeška, po úmrti svých rodičů domek i s přilehlými hospodářskými budovami zbořil a číslo přenesl na obytný dům, který měl již postaven na Klíně, na nynějším č. 26.

V r. 1968 byla zpevněna vrchní část návsi, prostranství před hostincem (č. 3), silnou vrstvou štěrku a zároveň i cesta na Klín. Přitom byly uloženy obrubníky a započato dláždění chodníku před hostincem a směrem na Klín. Vyštěrkované místo na návsi i cesta na Klín (po č. 1) byla uválena těžkým silničním válcem a ztužena asfaltovým povrchem. Je zde také zřízena autobusová zastávka a postavena čekárna.

V r. 1968 až 1969 provedena regulace potůčku směrem nahoru do polí až po remíz a zpevněna kamennou dlažbou. Přitom byla v tom směru také prodloužena kanalizace o 20 m mezi č. 2 a 3.
Také vzhled domů byl upraven tím, že hodně občanů vyměnilo malá dvoudílná okna za větší okna tří až čtyřdílná a že domy byly nahozeny novou omítkou. Budovy č. 7,12, 21, 26, 36, 40,42,45 byly přestavěny na jednopatrové, anebo opatřeny podkrovní obytnou místností. Při č. 4 a 9 byly vystavěny jednopatrové budovy od základu nové na polovici staré obytné budovy.
Vletech 1970 - 1971 byla prováděna úprava návsi: dlážděné chodníky, parky, vjezdy, zelené plochy a jejich výsadba. Tyto úpravy byly převážně prováděny k nadcházejícím oslavám 600 let obce Radkov se sjezdem rodáků.

V r. 1972 úprava budovy MNV (býv. škola).

V letech 1972 - 1973 byla vybudována na Klíně víceúčelová vodní nádrž s možností koupání.

V r. 1974 se prováděla rekonstrukce veřejného osvětlení a místního rozhlasu.
V letech 1975 - 1978 byla dokončena stavba nové hasičské zbrojnice a vyletiště s betonovým parketem na Klíně.

V letech 1982 - 1985 byly na kapli provedeny následující větší opravy: nátěr střechy a věže, vodotěsná izolace základů, venkovní omítka.

V r. 1988 byla na výletišti postavena udírna a prodejní stánek.

V r. 1991 se prováděla generální oprava mostu u mlýna. Byla provedena také oprava obecního domu (býv. škola).

V  r. 1992 bylo v kapli zhotoveno zařízení pro zvonění elektrickým pohonem. U prodejny potravin byla zřízena veřejná telefonní stanice.

V r. 1994 byl vybudován vodovod pro celou obec. Voda pro tento veřejný vodovod je přiváděna až z Tovačova.

V r. 1995 byl znovu obnoven rybník na Klíně.

Akce uvedené od roku 1970 jsou vybrány převážně jako akce většího charakteru, vychází zejména z potřeb obyvatel a jsou zaměřeny především na zvelebení obce, zlepšení životního prostředí a služeb obyvatelstvu.

Dále je nutno podotknout, že na všech akcích se podíleli především místní občané a také v současné době se denně svědomitě starají o parky a zelené plochy před svými domy.

Do r. 1970 vykonával funkci předsedy MNV Alois Kubálek. Od r. 1970 do r. 1976 byl předsedou MNV Břetislav Kratochvíl. 1. ledna 1976 se naše obec s okolními obcemi sloučila pod jeden Místní národní výbor v Dřevohosticich. V obci byl ustaven Občanský výbor namísto MNV. Ve volbách v říjnu 1976 už byl zvolen nový OV, Jeho předsedou byl zvolen Ing. arch. J. Mikeška. V dalších volbách byl předsedou OV zvolen Adolf Vašina, který byl předsedou po dvě volební období, až do roku 1990. V listopadových volbách 1990 se opět volilo obecní zastupitelstvo a starostou byl zvolen Josef Baďura. Místní národní výbory i sloučeni obcí přestalo existovat.

Jako živnosti se v obci od r. 1571 uvádějí: 1 mlynář, 1-2 kováři, 1-2 hostince, 1 obchod smíšeným zbožím. V letech kolem r. 1850 byly zaznamenány dva tkalcovské stavy. V č. 1 tkal plátno obecní pastýř Josef Novák a v č. 28 na Klíně tkal plátno Antonín Chytil.

Žádných zvláštních historických památek v obci nemáme až na to, že někteří občané jsou majiteli různých, až přes sto let starých rodinných spisů. Průmyslových podniků v obci nebylo a není.

Jako zajímavou epizodu z historie lze uvést, že 10. října 1913 přeletěl nad naší obcí první aeroplán ve směru od severu k jihu. Pamatuji si, že jsme tehdy my Školáci vyběhli i s panem učitelem ze školy za zahrady, podívat se na ten zázrak. Aeroplán letěl hodně vysoko a my děti jsme nechtěly věřit, že v tom sedí lidé. Slepice se hlukem tak polekaly, že kvapem utíkaly pod kůlny a do kurníků.

ŽIVOT OBYVATEL PŘED LETY A DNES

Mluví-li se o Záhoří, myslí se tím krajina ohraničená Týnskými a Hostýnskými vrchy, jež se svými výběžky za Paršovicemi spojují a uzavírají krajinu od severu. Mírným spádem táhne se celá tato krajina jako otevřenou branou k Dřevohosticím a Přerovu, kde již sousedí s žírnou Hanou.

Obec Radkovy je počítána sice již také k Záhoří, ale my Radkováci sí myslíme, že Záhoří začíná až za Radkovami směrem nahoru k Paršovicím. Radkovští se vždy cítili tak asi na hranici Záhoří a Hané. Obyvatelům výše položených vesnic se dosud říká "vrchňácí" nebo "hančáci". Poněvadž naše vesnice je položena napříč k Záhoří a je středem rozdělena okresní silnicí (dříve také potokem), občané a zvláště mladá chasa se Škádlí, že za potokem na pravé straně jsou Hančáci nebo Valaši a po levé straně Hanáci. Řečí, krojem a způsobem života jsme se od obyvatel Záhoří mnoho nelišili. U nás se v řeči hodně zaměňuje i na konci a měkké í uprostřed slova za é. Říká se "pondělé, myslém, vozék, psék, knoflék, špendlék" atd. Zůstalo v řeči i něco příměšku z němčiny, jako: furt (stále), pigluje (žehlí), firhaněk (záclonka), futrovať (krmit), futrák (krmič) apod. Něco té zkomoleniny se udržuje až do dnešní doby. Řeč tedy dříve i v nynější době je podobná nářečí hanáckému.

Rovněž kroj (více slavnostní či sváteční), podobal se kroji hanáckému. Následující popis je přavzat z kroniky: V r. 1860 jsem zastihl dobu, kdy lidé chodili v národních krojích. V obci se užívalo kroje více hanáckého. Kožené kalhoty, pod koleny uvázané na smyčku, červené i bílé, po stranách vyšity. Široký pás vyšitý, kabátek krátký pod pas, s dírkami i na kapsách vyšitými hedvábem, knoflíky na husto. Barva do modra neb zelená, rovněž tak vesta. Plášť se třemi krádlemi, klobouk s pentlemi, bílé véličky (tj. punčochy bez šlap), boty - vysoké holínky, vždycky vyleštěné. Mladíci chodili v létě bez kabátku, rovněž ženská mládež. Užívalo se více beranic i v létě, tzv. tchořovice. Košile vyšívané. Děvčata nosila tzv. lipské hrubé šátky (lipšťáky), dovedně zavázané, široké krádlíčky, sukně do půl lýtek dlouhé, kroj velmi výhodný a malebný. Ve všední dny se chodilo v plátěnkách. V letech 1880 kroj ten zanikal a lid se šatil více městsky, sukně byly spíše dlouhé s kanýry. Tento šat byl méně pohodlný a byl drahý. Rovněž muži šatili se více po městsky. Dřívějšího šatu užívá se většinou jen při slavnostech a zábavách.

Od těch dob se mnohokrát změnilo odívání starých i mladých. Připomeňme si jen změny v posledních letech. U mužů se móda tak rychle nemění jako u žen, ale přesto změny tady jsou. Široké nohavice s ohrnutou manžetou u kalhot vystřídaly nohavice hladké, úzké, všech možných barev. Hodně se nosí kalhoty jiné barvy než kabát a objevují se i barva červená nebo sytě zelená; saka se nosí s vestou i bez ní. Na hlavě se dříve nosily placaté čepice, límonky a širokostřeché klobouky, poslední dobou jsou v módě barety (radionky) a malé do kužele formované kloboučky s úzkou stříškou. Hodně se nosí pletené čepice. Mládež chodí hodné bez pokrytí hlavy a to v létě i v zimě. Košile s tvrdým límcem a naškrobenou tvrdou náprsenkou ustoupila košili s měkkým límcem různé barvy i vícebarevné, kostkované nebo pruhované, které se zahrnují do kalhot, některé druhy i splývají na kalhotách. Nosí se také košile s úpletem kolem krku tzv. roláky. Dlouhé zimní kabáty a svrchníky, které sahaly do půl lýtek i níže, zkrátily se nad kolena. Obuv, hlavně střevíce po kotníky, různých tvarů, nosí se v létě i v zimě. Ještě začátkem století nosili muži i svobodní "fósa" (vousy, kníry), vlasy nakrátko přistrižené, česané na pěšinku. Později vousy byly vzácností, snad jen ojediněle anglický knírek, ale vlasy se prodloužily a sčesávaly se dozadu. Poslední dobou však u mladých mužů převládá móda dlouhých vlasů, spadajících do tváře a vzadu pres krk až na límec kabátu. Sčesávají se dopředu i na pěšinku nebo se nechávají růst volně.

U žen mění se móda častěji a tak rychle, že je těžko sledovat, kdy co v které době platilo. V poslední době je však v oblečení ženu od muže někdy téžko rozeznat. Kalhoty, tepláky nebo montérky při práci, jinak kalhoty s volnými nohavicemi nebo šponovky. Šaty ponejvíce košilového střihu, hodně krátké, nebo dlouhý kabátek či halenka s velmi krátkou sukní. Říká se tomu minisukně. V důsledku toho nosí ženy, svobodné i vdané často kalhoty s prodlouženými úzkými nohavicemi, končícími jako punčochy (tzv. punčochové kalhoty). Obuv je různých druhů, tvarů i barev, s podpatkem středně vysokým, Širším i s podpatkem jako prst štíhlým a hodné vysokým. V zimě nosí se teplá holínková obuv, tzv. kozačky. Starší ženy nosí na hlavě v zimě sváteční vlněné šátky, jinak průsvitné silonové a nylonové šátky; ty nosívají dívky i v zimě. K výrobě oděvů i prádla se nyní stále více používá látek z umělých hmot (jako silon, nylon, tesil apod.) občas se vyskytnou již i dámské šaty a prádlo papírové.

Dříve ženy nosily vlasy spletené do "leléků" (copy, pletence), které u mladých a svobodných splývaly vzadu spuštěny dolů a ukončeny mnohdy zapletenou mašlí. U vdaných a starších žen se leléky otáčely kolem vrchu hlavy nebo se z nich dělal vzadu na hlavě drdol (stočený pletenec); aby dobře držel, upevňoval se několika zabodnutými vlásenkami. Nyní mají ženy vlasy ostříhané nakrátko. V poslední době zase stoupá obliba vlasů delších a protože vlastní dlouhé vlasy ženy většinou nemají, kupují příčesky cizích vlasů nebo umělých vlasů a upravují si z nich vysoké účesy. Barvení a odbarvováni vlasů je běžné. Tváře, ale hlavně rty a obočí si mnohé ženy upravuji různými kosmetickými přípravky.

Ve sledu dějin je možno pozorovat po staletí mnohé přeměny a vynálezy kosmetiky a módy, avšak mnohé točí se v různých obměnách a úpravách stále dokola. Až dnešní mládež se dožije 50-60 let, bude se snad mnohému z dnešní módy divit.

Mnozí historikové, spisovatelé i básníci se snažili zaznamenat a zachytit pravý charakter lidu i doby dávno minulé; čteme o tom v dějinách, v poučných i zábavných knihách. Dovídáme se, jak byli naši předkové houževnatí, přičinliví a jak bojovali za svoji svobodu, jak ji hájili a vážili šijí. Dovedli také neúmorně pracovat.

Vzpomeňme jen těch velkých živelných pohrom, v nichž celá vesnice lehla popelem, í několikrát po sobě, a přece naši předkové i naši otcové takřka z popela celé své hospodářství vyhrabávali a znovu budovali. Měli mnohdy rodiny s 5 až 10 i více dětmi. Jen velká láska k rodné hroudě, zkropené potem a mnohdy i krví předků, je vedla a způsobila, že hřivnu zděděnou po svých předcích nepromarníli, ale neztenčenou zanechali pro ty, kteří přijdou po nich.

Z těch dob zavane k nám rodinný život celé vesnice. Připomeneme si všeobecné vzájemné oslovování "stréčku a tetinko". I služebná chasa tak oslovovala své hospodáře. Mnozí ze služebných se v obci oženěním nebo provdáním trvale usadili a hospodáři potom byli jejich dětem za kmotry při křtu.

Práce v hospodářství i na poli byla namáhavá, ale nebyla tak uspěchaná jako nyní. Konalo se všechno pomaleji, ale důkladněji. Rukou sebral se na zemi i ojedinělý klásek a jestli při vození hnoje se na cestě kousek utrousilo, hned se to sebralo a naložilo na vůz. Půda je u nás lehčího složení (tzv. praška), něco je i půdy těžší (červinky), půdy jílové. Jen s velkou péči a nákladem dá se z ní vydobýt vétši krajíc chleba. Přes zimu se dříve mlátívalo obilí, dělala se slaměná povrísla na vázání obilí o žních, opravovalo a vyrábělo se různé nářadí pro hospodářství (hrábě, metly, násady do videi a lopat, pletly se ošatky apod.), kácelo se v lese a připravovalo se palivo pro domácnost atď Občané se více navštěvovali. Za zimních večerů scházeli se sousedé i mládež na přástky, draní peři nebo jen na pár slov, na pobavení. Čtení z kalendáře často poslouchala plná jizba besedniků.

Trnky (povidla) se vařily téměř v každém stavení. Jablka, hrušky a trnky kadlátky se sušily v sušírně v mlýnské zahradě. Do sušírny i na lézanku (na vaření trnek) chodila mládež s harmonikou a zpěv se rozléhal dlouho do noci. Tenkrát se vůbec hodně zpívalo. Při práci na poli, při sušení sena na loukách, za letních večerů, když mládež se scházela na návsí nebo za vesnicí na mostě, či chodila procházkou po silnici ke Lhotě, rozléhaly se melodie pěkných českých písni. Mladí muži (rekruti) před odvodem chodili vesnicí a zpěvem se loučili s rodicí a s děvčaty.

Také při tanečních zábavách v hostinci nebo při výletě v zahradě chodila mládež v kole za veselého zpěvu. Zdá se, že tento pěkný zvyk zpěvu v obci v dnešní době téměř zanikl.

Národní tance, tradiční zvyky, stínání berana, káceni máje, vodění medvěda a jiné zvyklosti se dodržovaly a znovu se oživují i v dnešní době. Ostatky (zakončení masopustu) držely se i tři dny a končily "pochovávním basy". Ustálené a oblíbené byly tance - valčík, polka, mazurka, česká a moravská beseda a zábavné tance - stoličková, hubičková, Šátečková aj. Některé se dochovaly a udržují se hlavně u starší generace i v dnešní době, společně s moderními tanci.

Také svatba trvala dva až tří dny a při ni se odbývaly různé tradiční zvyky. Ráno v den svatby chodili mládenci ještě znovu zvát svatební hosty již dříve nevěstou a ženichem pozvané. Zvali je těmito slovy: "Vzkazují vám nevěsta a ženich, abyste se za ně nestyděli a na deset hodin do chrámu Páně k oddavkám je doprovodili. Potom pak v příbytku jejich, jejich svatební hostinu svojí přítomností poctili". Když pak ženich se svatebním doprovodem vyjel pro nevěstu, zatahovali jej mládenci, zavdali svatebčanům, popřáli šťastného pořízení a dovolili aby se jelo dál, až bylo zaplaceno výkupné. To se opakovalo když ženich odvážel nevěstu do kostela. Na zpáteční cestě zatahovaly zase vdané ženy, přestrojené za maškary; provaz na zatahování byl ověšen číškami, povijanem, barevným Šátkem apod. Nechyběla při tom ani panenka, zavinutá pečlivě v peřince, která se nabízela ženichovi ke koupí pro nevěstu.

Tady již obyčejně čekala také připravená hudba, která doprovázela výskající svatebčany k domu, kde se konala svatební hostina. Když se přivdávala nevěsta do domu k ženichovi, očekávali ji a uvítali jeho rodiče hned u prahu domu a nevěsta poděkovala za přivítání, oslovila je tatínku a maminko a poprosila je, aby ji přijali za svoji dceru. Ale tojiž stály připraveny obyčejně kuchařky, které hodily nevěstě pod nohy metlu a jako náhodou upustily na zem lehce rozbitnou nádobu a čekaly, jak se nevěsta k tomu zachová - zdali střepy smete a uklidí, nebo přejde přes ně bez povšimnutí. Podle toho se posuzovalo, jaká z ni bude hospodyně. Potom se jíž zasedalo za stoly, ale nevěsta se někam ztratila, aby neseděla první u stolu, a proto svatebčani zanotovali píseň "Za stoly sedáme, nevěsty nemáme, doveď nám ji, starší družbo, ať ji nehledáme". A družba odpovídal; "Nevěsta nechce jit, ona se dá prosit", a ostatní hned dozpívali "Ty ji musíš, starší družbo, ty ji musíš, starší družbo, na rukou nám donýst". Mezi tím již starší družba přiváděl nevěstu na volné místo vedle ženicha, všichni se ve stoje společně hlasitě pomodlili a hostina začala. Mezi jednotlivými chody se zpívala oblíbená píseň "Pějme píseň dokola", při níž musel vyzvaný host zanotovat nějakou píseň, k níž se ostatní přidali. Po jídle volal starší družba svatebčany, aby šli nevěstě "mastit kasu neb házet do žita". To se přinesl na stůl před nevěstu okrínek (slaměná ošatka), v němž bylo trochu kaše nebo žita a hosté do ošatky vkládali peníze a pronášeli při tom různá přání, vážná i legrační. Mládenci i družičky, předem dohodnuti, šli v pořadí za sebou a přání se jen sypalo: "Nevěsto, to ti dávám z tobolky, aby do roka byly dvě holky; já ti dávám z kapse aby vám vrány nosily samé chlapce; a já to beru jen tak po paměti, a přeji vám nejmíň mandel (12) dětí". Další měl již připraveny peníze v kapsičce u vesty, pomalu je dobýval a přál: "Nevěsto, já to beru tuhle z vesty a přeji, aby ty vaše děti byly hezký".

A tak se mastila kaše a pronášela humorná přání, doprovázená bouří smíchu a intrádami hudby. Svatební hostina ten den končila taneční zábavou v hostinci a k půlnoci došlo k čepeni nevěsty a honění kota. To se zas dostaly k slovu starší vdané ženy. Obstoupily nevěstu, sňaly jí z hlavy věnec, nahradily jej svátečním šátkem a tím přecházela nevěsta do společnosti vdaných žen. Honění kota se provádělo tak, že některý ze svatebčanů, muž či žena, uchopili nevěstu za ruku, k ní se připojili další svatebčané (muži i ženy) až se utvořil dlouhý had zakončený mužem, který držel v ruce koště. Za doprovodu hudby proplétal se tento had lidu po všech volných místech a místnostech ze dveří do dveří, na dvůr i na náves, po stoličkách, jedním oknem ven, druhým oknem nazpět dovnitř místnosti a muž vzadu s koštětem, koho dosáhl, tomu koštětem v běhu pořádně vypíatil. Skončilo to tancem na sále. Tím se naznačovalo, aby si novomanželé případné rodinné šarvátky tímto odbyli a doma dále žili v manželské shodě a spokojenosti. Na druhý den se nevěstě dovezly na voze slavnostně peřiny. Obstarávaly to vdané ženy a o humorné a veselé pobaveni nebylo nouze. Novým pohoštěním a večerní taneční zábavou svatební veselí končilo za svítání třetího dne. Snad by bylo k tomu dodat, že syn - ženich, před odjezdem pro nevěstu doma rodičům poděkoval za všechno, co od nich přijal, poprosil je za odpuštění své proviny vůči nim a o požehnání na nové životni dráze. Rovněž tak učinila nevěsta svým rodičům a ženich jim poděkoval za vychování své nevěsty. Při svatbách měli i starší družbové hlavní slovo a který byl odvážnější a výřečný, provedl "odpros" za ženicha i nevěstu. Pro historii budiž zaznamenáno, že po staletí byl státem uznáván sňatek církevní, později církevní i civilní, v nynější době je státem uznáván sňatek jen civilní. Dobrovolně po uzavření civilního sňatku, koná se v kostele sňatek církevní. Od r. 1990 je opět uznáván i sňatek církevní. Manželské rozvody se provádějí u soudu.

Když se někdy rozneslo po vesnici, že někde v domácnosti "honili kota", slyšel jsem mezi mladšími občany dotaz, co to je "honění kota" nebo čepeni nevěsty, proto zde podávám obraz svatby, při níž se čepeni nevěsty i honění kota provádělo. Nejen že jsem o tom slyšel vyprávět od místních starých pamětníků, ale i osobně jsem se ještě takového svatebního veselí zúčastnil. Některé staré zvyky se při svatbách udržují i v dnešní době.

Také při obecních sýpkách "na beka" nebo "na kanca" a při sčítání dobytka zbylo na nějaký ten "haldamáš"; a hned bylo veselo a "volná sobota" byla i uprostřed týdne. Mísa starého sýra, chléb, režná kořalka i pivo vábily k sousedskému posezení.

Strava byla dříve mnohem prostší, ale zdravá. Ovoce se sušilo nejen v sušárně, ale i doma na lískách "v tróbě". Hospodyně z toho uměly připravit chutná jídla ve spojení s mlékem, kaší, kroupami nebo brambory. A byla to mnohdy hlavní jídla. Maso bylo více jídlem svátečním. Jedlo se většinou jen to, co se doma vyrobilo. Chutný žitný chléb pekly hospodyně doma v peci a přitom dělaly z chlebového těsta "chlebovníky". V peci se pekly také velké koláče "tvarožňáky, mačáky, hruščáky, trnčáky", navrchu s "posýpátkem", zvané "lopaťáky".

Nakupovat se šlo do obchodu hlavně kořeni, sůl, cukr, kvasnice a jiné drobnosti.

Také nití se v domácnosti hodně spotřebovalo k opravě oděvu, prádla, lůžkovin apod. Tenkrát neměli tolikero oblečení jako dnes a co měli, muselo vydržet několik let. Dědili je mladší po starších.

Lidé chodili více pěšky - do Přerova, Lípníka, Holešova, na Hostýn i dále. Kůň a vůz s košinou (rakušák) byl našim předkům hlavním dopravním prostředkem. Začátkem tohoto století byl zakoupen potahový obecní kočár. Dovážel se v něm hlavné kněz k vyučování náboženství ve škole, k zaopatřování nemocných a dvakrát do roka na křesťanské cvičení. Kočáru používali občané při svatbách, k odvozu pánů do úřadů na různé komise a sloužil i při slavnostech. Již před první světovou válkou byly v obci čtyři soukromé kočáry a pěkné parádní postroje na koně.

Pokud se dá sledovat podle písemných pramenů, zdá se, že naši předkové žili daleko skromnéji a že nebyli tak nároční jako lidé dnešní. Neznali moderní vynálezy, které dnes člověku slouží. Také děti měly skromnější požadavky než mají děti dnes. Stačila jim k hraní hadrová panenka, dřevěný koník, hadrová nebo vlasová "pucka", která nahrazovala dnešní míč.

Naši předkové odpoutávali své myšlenky od všedních starostí a strastí náboženskými úkony. Byli zbožn I, ať byli jakéhokoliv náboženského vyznán í. Neděle a svátky světili účastí na bohoslužbách v kostele. Staří chodili na ranní, mládež na hrubou mší a odpoledne na požehnání. Teprve potom začaly zábavy a besedy. Jakýmsi pozůstatkem dřívějšího společného náboženského života jsou májové pobožnosti, které se dosud každoročně konají každý večer v měsíci květnu v místní kapli za účasti starších občanů i mládeže.

V minulých dobách byl způsob života na vesnici jiný než dnes. Ne vždycky však vše, co je dnes, je kladným jevem. Na venkově se dnes vzmáhá touha po zdánlivě lehčím a pohodlnějším životě ve městě a ustupuje do pozadí láska k rodné hroudě. Zvláště mládež odchází od zemědělství do průmyslu a jiných zaměstnání a v obyvatelích vesnic vzrůstají obavy o budoucí osud vsí. Přáli by si, aby půda, která po tolik staletí dávala úrodu těm, kteří na ní pracovali, sloužila i nadále k prospěchu a rozkvětu národa. Chtěli by, aby jejich potomci byli tak jako jejich předkové dobrými, obětavými a prospěšnými členy své rodné země.

Bylo by jistě na místě, abychom si všichni uvědomili v jubilejním roce 25. výročí osvobození naší vlasíi.že vzájemná láska, vědomí pospolitosti, svědomité konání povinností prospěje nám i budoucím. Teprve budoucnost ukáže naši hodnotu, ocení náš podíl na budování dneška i zítřka. Žijeme v době velkých vynálezů, technického pokroku, kosmických letů, při nichž člověk stanul i na Měsíci, ale žijeme i v době, která hrozí zničením světa i s jeho lidstvem atomovými zbraněmi. Je na nás, abychom dokázali zasadit se celým svým životem o uchování a rozmnoženi všech dobrých výsledků lidského snažení i o zachování míru pro generaci naši i pro generaci, která přijde po nás.

* * *

Při zběžném pohledu, po přečtení předcházející kapitoly, by se dalo říci, že život obyvatel se za posledních 25 roků mnoho nezměnil. A přesto proti tehdejšímu pohledu ke změnám došlo i když se nedá říci, že je to jen za posledních 25 roků, ale život na vesnici se mění postupně.

Alespoň některé ty změny se pokusíme popsat.

V oblečení, kroj již definitivně patří minulosti a používají ho již jen národopisné soubory. Móda se rychle mění a v současné době se nosí všechno. U mužů se klasický obiek používá jen při slavnostních příležitostech, jinak se nosí kalhoty z různého materiálu a k tomu svetr, nebo bunda. Pro svoji praktičnost, se hodné nosí "rifle", to jsou kalhoty nebo i vesty a bundy, ušité z pevné látky, většinou modré barvy. Toto oblečeni s oblibou nosí mužská i ženská mládež a lidé středního věku. Ženy nosí sukně i šaty v různých délkách, od "mini" až po kotníky. V zimě nosí muži i ženy 3/4 kabáty nebo bundy s teplou vložkou z umělých materiálů, ale v poslední době přichází do módy i vlněný materiál. Chodí se většinou s holou hlavou, jen starší muži někdy používají klobouk, v zimě různé čepice a ženy jen v zimě kožešinové čepice.

K velkým změnám došlo v oblasti kultury. Z různých zvyků zůstalo v Radkovách již jen vodéní medvěda. Provádění starých zvyků při svatbě, odpadlo z toho důvodu, že svatby se dnes odbývají mimo domácnost. Po obřadu v kostele nebo na úřadě, odjíždějí svatebčané do některého restauračního zařízení v okolí, kde probíhá svatební hostina, takže v obci se o svatbě mnoho nevi.

Časté taneční zábavy, které se konávaly v hostinci, zanikly. V kulturní místnosti, která je v bývalé škole, pořádávají hasiči, buď hasičský bál, nebo medvědářskou zábavu. V létě bývá na výletišti dětský den a fotbalové utkání svobodní proti ženatým, ale pro malý zájem organizátorů i občanů, i tyto akce pozbývají svůj význam. Na pěkném výletišti, které je za obcí vybudováno, se taneční zábavy konají jen zřídka. Důvodem tohoto stavu, je jednak to, že mládež dnes uznává tzv. "rockovou hudbu", která je sice rytmická, ale velmi hlučná, takže neláká starší generaci a naopak to co se líbí starší generaci neláká mládež. Svůj vliv na kulturní děni v obci má nesporně také televize. Lidé jsou zvykli přijímat kulturu pasivně a úplně odvykají podílet se vlastni účastí na kulturním dění v obci. Proto také mizí zpěv nejen z návsi, ale i z domovů.

Obecní zastupitelstvo se snaží sjednat v tomto směru nápravu tím, že pořádá různé akce. Při skončení Školního roku, pořádá besedu se všemi žáky základní školy. Při té příležitosti se zpívá, přednáší a vycházející žáci dostávají upomínkový předmět. V létě je na výletišti pro všechny občany uspořádán táborák s hudbou a občerstvením, kde je opět příležitost pro zpěv a zábavu. Na podzim je pak vždy setkáni s důchodci, které je spestřeno kulturní vložkou místních dětí. Jsou to jen první nesmělé krůčky k tomu jak vyburcovat občany k větší účastí na kulturním životě obce, ale snad se to podaří.

Na telefonní síť je v Radkovách napojeno 12 domácností, hospodářské středisko ZD a veřejná telefonní budka, takže možnost dovolat se rychlé pomoci (lékaře, hasičů, policie), je pro všechny občany dobrá. Autobusová linka Přerov - Všechovice, projíždí obci denně 8x směrem do Přerova a 8x směrem do Všechovic, tím je pro obyvatele obce zajištěno dobré spojení s okolím. Na tuto dopravní obslužnost však musí stále více obec doplácet ze svého rozpočtu. K soukromé osobni dopravě se úplně přestaly používat motocykly. V obci je jen několik malých motocyklů "Babet", ale osobních aut je nyní v obci 33.

Změněné hospodářské poměry, zcela změnily charakter vesnice a kulturu bydlení. Z typicky zemědělských usedlosti, kde se po staletí zemědělstvím živily celé řediny, pracuje dnes v zemědělství jen jeden člen rodiny, nebo nikdo, ale za jiným zaměstnáním odjíždí denně z obce více jak 40 lidi. Omezením vlastní hospodářské činnosti v domě, došlo ke změnám vlastního bydlení. Většina bytů byla rekonstruována a poté vybavena moderním nábytkem, koberci ap. I na vesnici se rozmáhá věc dříve nevídaná, že příchozí návštěvník se při vstupu do bytu přezouvá do domácí obuvi. Většinou však je chodba a kuchyň ještě přístupná v obuvi, ale do obývacího pokoje se přezouvaji již i domácí obyvatelé. Také vybavení domácností doznalo změn. Jako standartní vybavení lze dnes považovat: lednička, mraznička, el. pračka - většinou automatická, několik radiopřijímačů, barevná televize a samozřejmě další drobné elektrospotřebiče. Rozšiřuje se používání mikrovlnné trouby, fritovacího hrnce, speciálního nádobí, videorekordérů, příjem televizního programu ze satelitu atd. Všechny tyto věci a zařízení mají člověku sloužit a pomáhat, současně však hrozí nebezpečí, že se člověk stane jejich otrokem.

Čtyřicetileté protináboženské tažení minulého režimu, projevuje se na duchovním životě obyvatel doposud. Přesto že se většina obyvatel Radkov hlásí k řim.katolickému vyznání víry, většinou jde o příslušnost formální. Nedělních bohoslužeb ve farním kostele v Dřevohosticích, se pravidelně zúčastňuje málo občanů, někteří chodí jen o velikonocích a o vánocích, další si vzpomenou jen když mají v rodině svatbu nebo pohřeb. Zatím co naši předkové byli ve víře pevní, hledali v ní sílu, naději a pomoc, zdá se že nynější generace v honbě za hmotnými statky na tuto důležitou složku života zapomíná.

Změn, které se dotkly života obyvatel vesnice, je jistě daleko více než jsme v tomto doplňku popsali. Také si uvědomujeme, že popis je osobní a neúplný, ale byli jsme vedeni snahou navázat na dění minulé, tak aby i naši pokračovatelé měli na co navázat.


Náš odkaz:
Vám budoucím, budiž zachován obraz dnů zašlých, chyb našich se varujte, dobro námi započaté rozmnožte, pro lepší dny příštích generací.